iFOLK - hudební server

Informace

Autor:
Archiv
Datum vydání:
1. červenec 2005
Statistika:
Čtenářů: 3114

Relevantní

Nejčtenější

Reklama

Reklama

Známkování

Jakpak se Vám článek líbil? Dejte to najevo svou známkou.

Aktuální známka je 2.8, hodnoceno 444x.

Já uděluji známku

Článek

KLÍČ NAPOSLED V HRADCI KRÁLOVÉ

Do života profesionální kapely nakoukne okolí zpravidla jen při jejím vystoupení a netuší, na jakém dortu ta koncertní třešnička spočívá. Naskytla se mi jedinečná příležitost dostat se i do zákulisí, když jsem se s Klíčem dohodl, že mu budu v pondělí 21. 10. dělat řidiče.

Počasí sice pod psa, všude mokro, ale u Tamoilu na Štěrboholské radiále mi dali za natankování koláč. Začíná to nadějně. Dofukuju pneumatiky a uháním k Černému mostu, kde je ve čtyři sraz. Na výpadovce se ale nesmí ani zastavit, a tak zajíždím do sídliště a mobilem mapuju situaci. Prý ještě nejsou všichni, nevadí, za trest jim koláč sním sám. Tak. Ve čtyři nula šest zkouším prozvánět znovu, Jana Slavatová má schránku, psychicky nevydržím a plížím se krokem podél stanice metra. Hledám kytaru nebo violoncello, ale nikde nic, až skoro na konci Jana. Třicet vteřin na zákazu zastavení a blesková porada, která mě odesílá na parkoviště k McDonaldu. Škoda, že těch koláčů nedávali víc, čas do čtyř dvaceti si krátím jen čtením novin.

Ale už jsou tady, s Janou ještě violoncellistka Blanka a kytarista Milan. Bráchovo violoncello se mi do kufru vždycky vešlo, ale tohleto ne, jak to? Škoda, mohli jsme mít místo pro stopaře, takhle mají dámy vzadu tvrdého a němého společníka. Konverzace v depresivním počasí s rychlostí kolem sto třiceti (pochopitelně na dálnici) nějak vázne, že by se se mnou báli? A po úzké hradecké se od Poděbrad v dešti jede tak nepříjemně... Navíc na kraji Hradce váhám mezi pruhy tak dlouho, až už musím místo přímé cesty do města jet po okruhu, a ten se ve městě zrovna frézuje. Hm, aspoň že jsme to v centru našli. Druhé auto s aparaturou už tu dávno je, s ním i ostatní členové. Pavla Marianová se tváří chápavě a tvrdí, že zpoždění bývá vždycky. Kapela před koncertem pochopitelně nevečeří, takže vyrážím do ulic sám. Jedna restaurace zavřená, ve druhé nevaří, ve třetí si mě nevšímají, Sport bar na Velkém náměstí to jistí. Mezitím hladoví muzikanti se zvukařem opravují nefungující monitor a ladí nástroje, cítím se jako hnusný buržoust. S plným zahřátým žaludkem dostávám lepší náladu a těším se na koncert.

Ten se odehraje v Městské hudební síni, což je velmi noblesní prostor s malým pódiem, kostelní klenbou a kapacitou asi tři sta diváků. Nekompromisní paní pořadatelka nejenže všechny cigaretáře vyhazuje dýmat na ulici, ale nelíbil se jí ani můj batoh v sále a nezbylo než ho svěřit šatně. Jarda Marian se zatvářil poněkud nechápavě, proč tam klepu na dveře - muzikanti jsou asi jedna velká rodina a nic před sebou neskrývají. Ale mě nejspíš nakazil bonton čišící jednak z prostředí, jednak z přicházejících diváků. A že jich nebylo málo, nakonec zbylo jen pár volných židlí.

Brzy se ukázalo, že chrámová akustika není úplně ideální pro všechny detaily, kterými písničky Klíče hýří. Hlavně zvuky o vyšší frekvenci, tedy flétny a perkuse doznívaly vždycky hodně dlouho, naopak kytary a violoncello měly krásně čitelný zvuk. Kdo znal všechny texty písní, asi neměl problémy, kdo naopak Klíč nikdy neslyšel, občas měl i přes precizní výslovnost zpěváků potíže pochopit, o čem je řeč. Stejně tak vtipné průvodní slovo, které obstarávali především Pavla a Jarda (a v němž si ze sebe dělali legraci někdy až způsobem mládeži nepřístupným), cestou přes sál až do zadních řad ztrácelo informační hodnotu. I tak je nutno říct, že Klíč ze sebe vydával to nejlepší, co za daných okolností šlo. Rytmická přesnost a blesková orientace v lese desítek fléten, bouchátek a cinkátek vydržely po celou dobu, sbory perfektně ladily. O důslednosti vypovídá třeba to, že Pavla zarazila Jardu pár taktů po začátku písničky, když slyšela, že kytara je nepatrně rozladěná. A pěvecké výkony? Samozřejmě hlavními sólisty byli opět manželé Marianovi, skvěle se jim dařily klasické "klíčovsky středověké", cikánské, folkové i dětské písničky. Škoda, že v prostoru zanikal hlas třetí sólistky Jany. Skupina nás provedla všemi svými alby a největšími hity od Omnia vincit amor, Pohár a kalich, Víno až po Plyšáky.

Netypickým rysem folkového koncertu byla jeho délka: dohromady s patnáctiminutovou přestávkou více než dvě a půl hodiny. Naopak typický byl chumel kolem stolečku, u něhož návštěvníci vyměňovali své peníze za cédéčka. (Jeden pán se dožadoval Písniček z Breptománie, což nás všechny nesmírně pobavilo - Breptánii lidé překřtili už na Bretaň nebo Británii, ale tohle tu ještě nebylo.) A zcela typické bylo také volání po přídavcích, kterému Klíč vyhověl hned čtyřikrát. Ale posluchačům se nedivím, bylo to asi naposled, co Klíč do Hradce Králového vůbec přijel.

V tuto chvíli by publicista šel domů a smolil článek, kdežto pánské osazenstvo včetně mě balilo stojany, bedny, mixpult, kabely a mikrofony a pod neustávající sprchou seshora krmilo přívěs zvukařova auta. Dvě příjemné hodiny jako by někam zmizely, zůstala jen nemilá perspektiva noční jízdy domů. Žádná pařba, žádný rozjařený zpěv, jelo se zase v tichu - popovídali jsme si až s Blankou cestou ze Zahradního Města, ale to už bylo úterý...


Honza Hučín

Reklama

Reklama